Kniha, jež představuje druhý díl v proponované řadě Bytí a evoluce I-IV, pojednává o časovosti, jak naznačuje už její titul, implikující kritiku pojetí času a časovosti ve filosofii Martina Heideggera. Člověk je do časovosti vždy vržen, především jako biologická bytost. Heidegger však bytí odbiologizoval, čímž člověka zbavil základních instinktů, především potřeby a touhy přežít. Vzal mu však také schopnost vcítění a soucitu; obojího prý jsme schopni až nad společným dílem, podřízeným kolektivnímu cíli. Uniklo mu zřejmě, že společné dílo a cíl tu vždy již jsou. Je to základní předpoklad přežití společenské bytosti označované jako člověk. Abychom člověka v proudu času pochopili, je třeba ho vidět historicky, což znamená evolučně! Evoluční časovost je dynamická a složitá, určitě komplikovanější, než si Heidegger představoval. Svým pojetím času, jehož aspekty přibližuje tato kniha, totiž filosofii zcela odtrhl od vědeckého základu.