Habsburkové patřili od druhé poloviny 13. století k nejvýznačnějším soupeřům českých královských dynastií, Přemyslovců i Lucemburků. Do širšího evropského vědomí vstoupili až v osobě římského krále Rudolfa Habsburského (1218–1291), jenž byl v době oslabení panovnické moci v říši zvolen „německým králem“ a jako soupeř Přemysla Otakara II. se úspěšně pokusil dobýt pro svůj rod rakouské dědictví po Babenbercích. Přemyslova porážka na Moravském poli a obhájení zájmů v rakouských oblastech učinilo z Rudolfa a jeho potomků jeden z nejmocnějších rodů středověké Evropy a zajistilo silnou mocenskou základnu, jež dřívějším římským panovníkům scházela. Z hlediska Habsburků nebyli jejich soupeři ale pouze Přemyslovci či Lucemburskové – obdobné politické střety museli vést i s Wittelsbachy či se švýcarským spříseženstvím. Ve 14. století i přes mohutné snahy mnoha panovníků (Fridrich Sličný, Rudolf IV.) došlo k oslabení jejich postavení a do velké politiky je vrátil až císař Fridrich III. (1415–1493), jenž dokázal mistrným způsobem využít nestabilní politické situace a především svoji sňatkovou politikou připravil cestu svému synovi, Maxmiliánovi I.