Z rodné hroudy zdrhli tryskem. A už sviští ostopéro ke hvězdám, i když ani tam nebude nouze o úklady! Stověžaté Město nad Hltavou je partě H2O – teď už sedmákům Hubertu, Hugovi a Ofélii – malé, takže touží po výpravě daleko za humna vyšponované fantazie. Když je kuráž zavede až do kabinetu kuriozit v Klamantinu, ukořistí v něm Zlatou slzu, která jako divá touží letět slunci vstříc. S touhle mocnou vychytávkou na anténě se jejich přibližovadlo Abramis rázem mění v raketu a už si to hasí druhou kosmickou rychlostí k Protizemi: bájné temné souputnici naší planety, obíhající v opačném bodu zemské dráhy. A jelikož její povrch připomíná obří žloutkový věneček nebo snad duši od traktoru, dá rozum – zvlášť ten ulítlý –, že fyzika útvaru učeně zvaného torus ovlivňuje mentalitu tamního obyvatelstva. Domorodci se tu chovají ještě divněji než Severokorejci. Ptáte se, kde zůstal padouch? Výtečný postřeh. Šeredně by se pletl ten, kdo by se bláhově domníval, že sem jeho pazoury nesahají!
Čtvrtý díl grotesky o klanu H2O zavedl smělé hrdiny do vesmírného Absurdistánu. A v něm budou čelit diktatuře smíchu.
„Myslela jsem si, že už mám H2O na háku, jenže jsem jim to zase spolkla i s navijákem.“ – Vladěna Laněná, autojeřábnice
„Přelouskal jsem tu knihu a metrák ořechů jako nic.“ – Viktor Skořepa, Lískovice
„Příběh o tom, jak je důležité vtáhnout do dospělosti i pořádný kus dítěte (…), klade někde na dně důležité otázky. Hodí se to v životě i v literatuře.“ – idnes.cz
ALOIS NEBEL 
| 
