Kniha pojednává o vztahu mezi literárním psaním a ornamentem. Propojuje tak literárněteoretickou a literárněhistorickou problematiku s uměnovědnou, především vizuální oblastí. Ornament tu není nahlížen tradičně jako pouhá ozdoba, doplněk či nahodilý prvek libovolně připojený k nějakému pomyslnému celku, nýbrž jako figura umožňující zkoumání literárního psaní z hlediska jeho vizuality a pohybu. Tento přístup, pokoušející se o určité vizuální čtení literatury, je zde rozpracován a aplikován pod názvem „fyziognomie psaní“. Ta odkrývá prostor textu nikoli jako hierarchizovanou strukturu ustálených významů a jejich relací, nýbrž jako performanci, jejíž pohyb je stejně podstatný jako její sdělení. První část knihy, kde je vypracován pojem ornamentu na pozadí jeho estetické a filozofické reflexe, ukazuje paralely mezi zákonitostmi literárního psaní a vlastnostmi ornamentu, tak jak se projevují napříč dějinnými epochami a světovými kulturami, ať už jde o gotiku, rokoko, modernu či arabsko-islámskou kulturu. Část druhá představuje interpretace vybraných textů světové literatury 20. století (Franz Kafka, Rainer Maria Rilke, Hugo von Hofmannsthal, Samuel Beckett) a dvou ukázek schizofrenního psaní (Louis Wolfson a Blanche T.) z hlediska afinity literární řeči a konkrétních ornamentálních projevů. Inspirována svůdným i nebezpečným rytmem ornamentálních křivek ukazuje tato kniha psaní jako tvořivý pohyb řeči, jenž volně prochází mezi literaturou a vizualitou.
ALOIS NEBEL 
| 
