Staroslavné, desítkami hvězdných historií a stovkami zajímavých příběhů opředené Frýdlantsko! Krajina se zvláštním půvabem, vycházejícím nejen z kontrastu mezi zelenou krásou zdejších lesů, luk, polí a černobílou a šedivou nádherou hrázděných i kamenných domů, ale i z podivuhodného spletence zdejších dějin. Pro předem nezasvěceného člověka z nich jako zjevení vystupují pradávné slovanské kmeny, pohané a jejich obětní obřady, čeští králové, němečtí šlechtici a kolonisté, domácí tkalci, dřevaři, kováři, mlynáři, továrníci i nádeníci. Ze šera historie se zjevují tváře zdejších postav: líbezná Panna Maria hejnická, černá paní Kateřina z Redernu s bílou krajkou okolo krku, Albrecht z Valdštejna v plechovém brnění, rebelující kovář Andreas Stelzig v kožené zástěře i dvoumetrový Franz Graf Clam-Gallas, poslední šlechtic na hradě a zámku frýdlantském. A nejen lidé, ale i gotické kostelíky se starodávně hrubým žebrovím klenebních polí na stropech a daleké louky s osamělými velkými stromy, statečky lenních šlechticů, kamenné smírčí kříže, starobylé chalupy, rybníky s neuvěřitelně tlustými duby na hrázích, to všechno – a ještě mnoho jiného – to je Frýdlantsko. Frýdlantsko je krajinou za kopci, celý výběžek je od zbytku Čech oddělen mohutnou hradbou jizerskohorských hřebenů a lesů. Je proto lehounce osamoceným královstvím, kde je všechno trochu jiné: dějiny a životy lidí zde často bývaly spojeny spíše s Horní Lužicí a Dolním Slezskem než s českým vnitrozemím. Jen tři cesty sem vedou přes tři horská sedla z Čech a jediná železniční trať spojuje Oldřichov v Hájích na liberecké straně s Raspenavou v zemi frýdlantské, skrze horský hřbet pod Hemmrichem je proražen dlouhý tunel, díky kterému se Frýdlantsku také někdy říká „krajina za tunelem“. Zvláštní nálady jsou na Frýdlantsku jednoznačně dány jeho zvláštní polohou; jako kdyby se vše důležité na českém jevišti mělo odehrávat až za oponou hor, jejichž kulisy naopak stojí tváří v tvář frýdlantské realitě. Navzdory čáře hranice lemující celý výběžek je ale hlediště široce otevřené až kamsi do dalekých polských a německých rovin. Jako by Frýdlantsko se svými něžnými zelenými pahorky a otevřeným obzorem spíše než k Čechám patřilo ke krajině táhnoucí se od strmé jizerské hradby stovky kilometrů až daleko do Pomořan. Jako by až sem občas dolétl slaný vítr od písečných dun, od cihlových kostelů na pobřeží Baltu. Bývá tu obvykle lepší počasí než jinde v Čechách a snad více než kde jinde se tu děly a dějí věci, jejichž podstatu stojí za to objevovat.
ALOIS NEBEL 
| 
