Obrovské množství uměleckých pokladů, metropole labužníků a nákupní ráj – hlavní město Toskánska má vpravdě komplexní charakter. Odůvodnění zápisu historického centra Florencie na seznam Světového dědictví UNESCO v roce 1982 začíná konstatováním, že „jakékoli zdůvodňování je v tomto případě nemístné a směšné“ – vždyť je tu nashromážděno „největší množství všeobecně známých uměleckých děl na světě“. Někdy je to takhle jednoduché. UNESCO má naprostou pravdu. Florencie zažila v renesanci jedinečný rozkvět: Brunelleschi postavil kopuli dómu, jedno z poznávacích znamení města. Michelangelo tu vytvořil světoznámé sochy jako Davida a stavěl kaple, Giotto vztyčil kampanilu. Ve městě pracovali malíři Masaccio, Ghirlandaio nebo Botticelli. Výsledkem je jedinečná kumulace světoznámých pamětihodností. V renesanci se ale nedařilo pouze výtvarnému umění, v městě na Arnu vznikla i mimořádná literatura: Dante, Boccaccio a Petrarca napsali díla, která ovlivňovala evropské myšlení až do moderní doby. Filozof Niccolo Machiavelli sepsal svého „Vladaře“, klasické dílo o tyranské vládě. Z tohoto kulturního rozkvětu žije město dobře dodnes: Každým rokem touží spatřit stavby, sochy a obrazy od Michelangela, Giotta a spol. více než šest milionů turistů. Vedle četných uměleckých pokladů ale nepřijdou zkrátka ani zcela světské požitky. Florencie splňuje veškerá očekávání, která lze mít při návštěvě vytouženého klasického cíle v Toskánsku.
ALOIS NEBEL 
| 
