Filosofie svobodného ducha je prvním větším systematickým dílem N. A. Berďajeva v emigraci shrnujícím všechna základní témata jeho dosavadního myšlení, jež pokrývají oblast metafyziky, filosofie dějin a náboženství. Kriticky se zde staví k tradiční dogmatické teologii, jednostrannému západnímu racionalismu i módnímu spiritualismu a usiluje o nový hlubší pohled na křesťanskou tradici. Roku 1933 obdržel za toto dílo cenu Francouzské akademie. V prvním díle se vyrovnává s novověkou emancipací člověka, zvláště v jejích problematických rysech: masovosti a průměrnosti. Proti tomu se snaží postavit koncept duchovního aristokratismu - křesťanství obnoveného autentickou mystickou zkušeností. Druhý díl přináší hlubší úvahy o základních křesťanských dogmatech, Boholidství a Trojici, zabývá se významem panenskosti a nauky o Sofii jako náležitým doplněním trojičního učení a zhodnocuje lidskou tvorbu v dějinách, především umění, jako pokračování díla stvoření.