Císař Ferdinand III. (1608–1657) se narodil v období, kdy vrcholil tzv. habsburský bratrský rozkol (mezi Rudolfem II. a Matyášem), a dospěl za třicetileté války, během níž se stal jako „generalissimus nástupcem Albrechta z Valdštejna ve velení císařské armády. Jeho vítězství u Nördlingenu v roce 1634 vedlo o rok později k pražskému míru, ke smíření se Saskem a německými luterány. Jako císař (od roku 1637) pak Ferdinand marně usiloval o separátní mír se Švédy, kteří se nakonec dostali až před vídeňské brány, bojoval proti Francii kardinálů Richelieua a Mazarina, na prvním místě mu však šlo o jednotu „rakouského domu, totiž o spojení se Španělskem, pojící se s vyhlídkami na dědictví jeho světové říše, rozkládající se jak v Evropě, tak v zámoří. Nicméně při uzavření vestfálského míru (1648) byl okolnostmi donucen souhlasit s dočasným oddělením se od španělských příbuzných – a právě v tomto směru se stal mírovým císařem proti své vůli.
Kulturně znamenala epocha jeho života vrchol italského vlivu, počínaje příbuzenstvím s Gonzagy a Medicejskými, přes protireformační Řím až k vysokým důstojníkům typu Piccolominiho či Montecuccoliho. Byla to epocha přechodová, od žoldnéřů a kondotiérů ke stálému vojsku, od aristokratického života s renesančním duchem ke dvorské kultuře baroka. Doba jistě ve všech ohledech pozoruhodná a neprávem opomíjená.
Kniha rakouského historika Lothara Höbelta vyplňuje mezeru, která donedávna zela i v rakouském dějepisectví, monografie Ferdinanda III. je v českém prostředí vůbec první svého druhu. L. Höbelt je profesorem novějších dějin na vídeňské univerzitě a jako erudovaný autor celé řady publikací k politickým a vojenským dějinám (mj. „1848. Österreich und die deutsche Revolution“) jistě není zcela neznám ani českému publiku.
ALOIS NEBEL 
| 
