V legendární Cestě do hlubin noci vnesl Céline do prózy slova, která v literatuře nikdo nepoužíval; ve Féerii pro jindy pracuje podobně novátorsky s rytmem a hudbou jazyka. Rozervanými segmenty vět a unikátním stylem jsou tyto prózy důkazem Célinova obrovského literárního génia. Líčí v nich svůj útěk po osvobození Paříže, pobyt v dánském exilu, uvěznění, obvinění z kolaborace, najdeme zde ovšem i reminiscence z pařížského Montmartru, kde Céline žil a měl své přátele. První svazek, Féerie pro jindy I, se otevírá atmosférou před Célinovým odchodem z Paříže a pokračuje Célinovým pobytem na individuální cele v oddělení odsouzených na smrt ve věznici v Kodani. Zde začíná Féerii psát v březnu 1946 a svěřuje se o tom v dopise své ženě:
„Začal jsem bombardováním Paříže — z Gena Paula udělám dirigenta Bombardování — všechno řídí svou holí z podstavce Moulin de la Galette — čerchmant jak všechno křiví, nadouvá, vzdouvá, bortí se domy — Všechno se převrací — duch jeho obrazů se stává skutečností — Je to Sabath na Popolu — a pak jak hned zkraje přijde Milonová a všichni ty lidi, co za každou cenu chtějí, abych jim vepsal věnování do jejich knih, než budu zastřelen.“
ALOIS NEBEL 
| 
