Stěžejní dílo Barucha Spinozy, významného nizozemského filozofa 17. století, v novém revidovaném vydání.
Spinozův paradox spočívá v tom, že třebaže je nejvíce filozofem filozofů, neboť je jistým způsobem nejčistší, zároveň se nejvíce obrací k nefilozofům a nejintenzivněji podněcuje nefilozofické chápání. Proto může Spinozu skutečně číst každý; i bez dostatečného pochopení spinozovských pojmů je možné z něho načerpat velké emoce a zcela obnovit své vnímání. Na druhé straně historik filozofie, který chápe pouze Spinozovy pojmy, nedospívá k dostatečnému pochopení. Jak řekl Jaspers, potřebujeme dvě křídla - třeba jen proto, aby nám filozofy a nefilozofy přivedla ke společné hranici. (Gilles Deleuze)
Jen temná a politováníhodná pověrčivost zakazuje, abychom se radovali. Proč by mělo být ukájení hladu a hašení žízně slušnější než zahánění melancholie? To je můj názor na věc a mé přesvědčení. Žádné božstvo ani nikdo jiný, leda závistivec, by se nemohl těšit z mé nemohoucnosti a z mých nepříjemností a považovat naše slzy, vzlyky, strach a jiné takové věci za naši ctnost. Naopak čím větší radost pociťujeme, tím přecházíme k větší dokonalosti a tím více se nutně účastníme na božské přirozenosti. Je vlastností moudrého člověka užívat věci a těšit se z nich, jak je to jen možné (nikoli však až k přesycení, protože zde už o žádné potěšení nejde).
ALOIS NEBEL 
| 
