V neobyčejně rozsáhlém a mnohostranném díle prozaika, básníka a publicisty Jaroslava Durycha (1886–1962) mají nezanedbatelné místo i jeho eseje o umění, v nichž se chtěl dobrat nejen smyslu vlastní umělecké tvorby, ale uvažoval zde i o otázkách umělecké tvorby obecně. Tyto eseje, vznikající v převážné většině ve dvacátých letech minulého století, dokládají nejen Durychovu souvislost s dobovým historickým a uměleckým kontextem, ale také jeho osobitost a nezávislost, s níž vnímal přítomnost estetického prožitku v hodnotovém chaosu poválečného času.