Dílo kritika a překladatele Jana Franze (17. dubna 1910–6. dubna 1946) vyniká uceleností a pronikavostí myšlení, ačkoliv není rozsáhlé. Franz publikoval v krátkém časovém období mezi lety 1931 až 1935, kdy přispíval do časopisů Tvar, Akord, Listy pro umění a kritiku, Archy. V roce 1932 se podílel na vzniku revue Řád a polovinu prvního ročníku též spoluredigoval. Svá kritéria si tříbil především na francouzské literatuře, například Paulu Claudelovi nebo Georgesi Bernanosovi, jejichž texty též překládal. Josef Florian, který si pozorně všímal Franzova daru rozlišovat i obhájit vlastní soudy, o něm napsal: „Pan Franz má svůj stylový ideál.“ Kniha soustřeďuje veškerou původní Franzovu tvorbu – eseje, kritiky, glosy a polemiky. Mezi nimi patří k nejvýznamnějším precizně argumentované texty o dílech Konstantina Biebla, Františka Gellnera, Vítězslava Nezvala, Jana Čepa a Jaroslava Durycha. Odeslaná korespondence zahrnuje dopisy z třicátých let, adresované přátelům Vlastimilu Vokolkovi, Janu Čepovi, Bohuslavu Reynkovi, Janu Zahradníčkovi, Františku Halasovi, Janu Hertlovi, i pozdější dopisy, které psal Franz z totálního nasazení v Lipsku Cyrilu Merhoutovi a rodině. Knihu doprovází doslov Miloše Doležala, bibliografe, komentáře a fotografická příloha.
ALOIS NEBEL 
| 
