Už je to dávno byli jsme tak mladí v uniformách džínsbund a dlouhejch vlasů vlajících ve větru ventilátorů putyk čtvrtý cenový skupiny... a rokenrol duněl do reálný beznaděje reálnýho socialismu... Všem co se tenkrát nebáli žít. „Říkáš si teď asi, že a co teda ten starej slovenskej kokot na to, na mý Dušebraní?? Asi takhle, Jirko… Neříká se mi to lehce, ty starej vošklivej prasáku, ale napsals fakt dobrou knihu. Má to koule, má to tah, přesnej rytmus, jedeš na svý vlně, nepadáš z ní, nenudíš, konkrétní informace typu ‚táta říkal, děda říkával‘, který tu všivou dobu pojmenovávaj i ve výživnejch detailech, dávkuješ citlivě tak, že z nálady knížky netrčej, jazyk mladýho hrdiny je přesnej, i to že ses vysral na všelijaký interpunkční a jiný podružnosti je v pořádku, čtenář chycenej od začátku pevně za koule, neúprosně vláčenej vesele neveselým světem mladejch žižkov¬skejch mániček, nemá čas ani chuť tomu věnovat pozornost, ani si toho nevšimne, a hlavně! smrad tý nešvarný doby z tvý výborný knihy čpí, až oči slzej. Kór tomu, co jen pár let před tvým hrdinou intimně poznal všecka ta žižkovská zákoutí – od Brikety, přes zarostlý, zpustlý Židovský pece, vrátnici na dívčím bloku jarovský koleje, hospodu U študáka, který se v tý době říkalo U Marxe, snad podle jednoho váguse, co tam chodil chlastat a kterej praotci zakladateli jako by vypad z voka a kde jednu dobu kuchař, co ho vyhodili z Jalty, dělal skvělý bifteky s oblohou za necelých 12 korun…, přes hospodu Za větrem, o který není v tvý knize ani slovo, poněvadž tou dobou, co o ní píšeš, už z ní udělali Agitační středisko, mám ten dojem, přes tu rudou hvězdu na baráku jednoho obytnýho bloku za žižkovskou vozovnou… až cojávím po hospodu U zvonu, kde poslední dobou byla, kromě jinýho, taky prodejna postelí… atd., a může porovnávat, jak Republiku Žižkov a přilehlé okolí za časů fujpalibónů (?výraz paxisty Dr. Lukeše?) vykresluješ. Zkrátka, dobře ty!“
ALOIS NEBEL 
| 
