Když roku 1918 přestala střílet děla, nebyl to mír… bylo to jenom příměří, jenom odpočet do další chvíle, kdy začne být prolévána krev, kdy se jako zvířený kal na hladinu řeky vyvalí na povrch staré i nové křivdy a nenávisti… A že těch křivd bylo! A na březích Velké řeky tekoucí od Černého lesa do Černého moře zvlášť. Ve druhé části své monografie Dunaje – řeky, na níž se válčilo – se inženýr Jaroslav Tvrdý (1954–2014) zabývá příběhy spojenými s Dunajem přibližně od třicátých let dvacátého století. Tedy od doby, kdy se státy střední a východní Evropy, jimiž Dunaj protéká, etablovaly natolik, že se kromě svých problémů vnitřních, začaly zabývat i myšlenkou na „nápravu stavu“, který nastal po první světové válce a který jim nevyhovoval. Osou snah o změnu byly pak především dva podunajské státy – Německo, které se od nástupu nacismu netajilo snahou o revizi výsledků války, a Maďarsko, země, jež v důsledku Velké války utrpěla největší územní ztráty. Na druhé straně zde byl blok zemí tvořených Československem, Rumunskem a Jugoslávií, snažících se status quo zachovat. Historie říká, že to byla marná snaha…
ALOIS NEBEL 
| 
