Životní příběh člověka je jedno dlouhé kroužení kolem vlastního domu.
Když se dveře rodného domu nadobro zaklapnou a člověk je nucen opustit svou zem, když se z rodné vlasti dá odejít jedině úprkem, jak uprchnout před zapomněním a před tichem? Héctor Tizón přetavuje paměť ve slova a cestu v přemítání o totožnosti člověka.
Román Dům a vítr, poprvé vydaný roku 1984, je zásadním dílem argentinské literatury dvacátého století. Je stezkou člověka, jenž se vzepře tomu, aby každou noc usínal mezi násilníky a vrahy, cestou toho, jenž se nedokáže smířit s útrpným čekáním.
Právě tohle bude, přinejmenším v mých poznámkách, blábolivým svědectvím o mém vyhnanství. Já bych si však přál, aby právě toto v době, kdy se lidem nahání strach a hrůza a kdy se zabíjí, bylo rovněž svědectvím o mé lásce k této zemi a k těmto lidem, mým spoluobčanům.
Před svým útěkem jsem však chtěl spatřit to, co opouštím. Chtěl jsem naplnit své srdce obrazy, abych pak již svůj život nepočítal léty, nýbrž horami, gesty, nekonečnými tvářemi.
Pokud se v něčem, co jsem kdy napsal, odráží stav mé duše, jsou to právě tyto stránky.
Ve své předmluvě k poslednímu, definitivnímu vydání Tizón upozorňuje na skutečnost, že „návratu není“. Ve své bolestné kráse je však tato kniha modlitbou, příslibem a nadějí. Protože i když se náš dům rozplyne, v našem srdci nepřestává žít.
ALOIS NEBEL 
| 
