Vzpomínky Jana Konzala, teologa a biskupa skryté církve a po roce 1989 přední autority pražské obce, uvádějí čtenáře do osobního dobrodružství života zasvěceného liturgickému životu i konkrétním aktivitám, do myšlení člověka, který se nebojí vydat na nové cesty víry. A nejen to: reprezentují jedno z vynikajících svědectví o době komunistického režimu v Československu i o době následného postkomunistického hledání křesťanské identity. Mezi mnoha dalšími publikovanými pamětmi vyniká Konzalovo vzpomínání důrazem na osobní prožitek vztahu k živému Bohu, na svérázné a přitom v tradici pevně ukotvené odpovědnosti za svěřené úkoly, na pastoraci lidí v nejrůznějších životních nesnázích a krizích, na koncilní interpretaci církevního společenství. Jeho chápání křesťanského poslání v dnešní době může působit provokativně, vypovídá však mnohé o tom, jak nevšední, perspektivní i překvapující může být cesta muže, který dnes patří k čelným osobnostem katolické církve přesto, že nenosí kolárek ani biskupskou berlu.