Svazek Dopisů je komplementem k monografii Arne Laurin (1889–1945). Portrét novináře. Nejsou tu publikovány celé konvoluty dochovaných dopisů a vzkazů, jež Arnošt/Arne Lustig/Laurin adresoval té které osobě, nýbrž ty, jež bylo možné v nějakém ohledu číst jako specificky vyzařující, přibližující nebo – spíše – naznačující pozoruhodné prvky, fasety, polohy a souvislosti Laurinova působení či (řečová) gesta pro Laurinův způsob vykloněnosti do světa příznačná. V Laurinově případě jde přitom o komplex bohatě a inspirativně rozrušující meze oborově, institucionálně, státně, národnostně, politicky aj. definovatelných polí, co se týče proporcí a časování edice, odvíjí se od povahy klíčového pramenného rezervoáru – totiž rozsáhlé pozůstalosti Arneho Laurina dochované v Literárním archivu Památníku národního písemnictví. Zatímco období zhruba do poloviny dvacátých let je v tomto fondu dokumentováno bohatě, avšak výhradně v okruhu korespondence Lustigovi/Laurinovi adresované (nejednou spadající ještě do předválečných let), pro období následující (do roku 1936) lze navíc počítat s ne právě obvyklým korpusem kopií (průklepů) dopisů, jež Laurin (povětšinou, pravděpodobně) druhým odeslal. Hustotu poté střídá pramenná nouze: v ní se soubor dopisů spadajících do těchto let stává nutně leda chudým příbuzným zevrubné monografické sondy, rozkrývající rysy Laurinovy exilové existence. Speciální okolností je jazyk. Čeština a němčina Laurinovi byly rovnocennými živly, s některými partnery krom toho komunikoval francouzsky. Toto víceřečí je v edici zachováno: německé ani francouzské dopisy či úryvky z nich v rámci vysvětlivek nejsou přeloženy, čtenář je tak symbolicky ponechán napospas této stránce Laurinovy společenské situovanosti, zakotvené sice ponejvíce v Praze, de facto však – právě v korespondenčním styku – permanentně přeshraničné.
ALOIS NEBEL 
| 
