Počátkem roku 1947 přichází z Prahy nový sekundární lékař dr. Vrbata do košumberské léčebny. Postupně se seznamuje s historií ústavu i kraje. Zamiluje si své svěřence, kteří odříznutí od světa zde tráví až několik let, trpí a raduje se s nimi, je svědkem jejich drobných osudů, puberty a dospívání. Studuje historii tuberkulózy, která zkrátila život řadě slavných osobností. První část ‚Košumberské elegie‘ se rozvíjí ještě v době klasické hygienicko¬ dietetické léčby. Druhá část ‚Poslední nezapomenutelná oběť‘ pokračuje mezi rokem 1948 až 1951, kdy se již aplikoval Streptomycin a kyselina PAS. Autor byl odborným lékařem pro tuberkulózu a respirační choroby, působil sedm let v košumberské léčebně a až do konce jejího trvání byl s ní v úzkém kontaktu. Pokouší se čtenáři podat základní minimum znalostí o této chorobě, neboť na světě žijí dosud miliony nemocných s otevřenou ftizou, kteří představují potenciální nebezpečí pro lidstvo. Dokud nedojde k cílené léčbě tuberkulózy na všech kontinentech, je nutno dbát zásad prevence. Tyto skromné vzpomínky chtějí být zároveň i apoteózou vítězství zdravotníků nad dětskou tuberkulózou v poválečném Československu.
ALOIS NEBEL 
| 
