Ilan Pappé je jednou z nejvýraznějších a v očích mnoha i nejkontroverznějších tváří „disidentské“ skupiny izraelských historiků, kteří od osmdesátých let dvacátého století na základě nově zpřístupněných, odtajněných archivních dokumentů kriticky přehodnocují zavedený oficiální výklad izraelských dějin, především pak období spjaté se založením Státu Izrael v roce 1948 a s izraelsko-palestinským konfliktem, který ani po dlouhých desetiletích nedospěl k mírovému řešení. V rámci volného uskupení „nových historiků“ patří Pappé k těm nejradikálnějším. Za své postoje čelil ve své rodné zemi ostrým útokům, ba výhrůžkám smrtí, a když byl v roce 2007 v podstatě vyštván z Haifské univerzity, rozhodl se pro odchod do Velké Británie, kde dodnes působí na Exeterské univerzitě. Ve své knize Deset mýtů o Izraeli, která vyšla v roce stého výročí Balfourovy deklarace a padesátého výročí okupace zbylých palestinských území, Pappé vyvrací základní mýty, o něž se opírá „státní doktrína“ a oficiální narativ Státu Izrael. Zpochybňuje například tradiční představu, že Palestina byla před příchodem prvních sionistů takřka liduprázdnou, zaostalou pouštní krajinou, demaskuje mýtus o dobrovolném odchodu palestinských uprchlíků v roce 1948, ukazuje neudržitelnost teze, že neexistuje žádná souvislost mezi sionismem a kolonialismem, dokazuje nepravdivost názoru, že Izrael v roce 1967 při šestidenní válce jednal tak, jak jednal, proto, že „neměl na vybranou“, demonstruje neobhajitelnost přesvědčení, že Izrael se v rámci mírového procesu z Osla skutečně pokoušel o urovnání konfliktu a uzavření míru, a v neposlední řadě koriguje široce sdílené mínění, že Izrael je demokratickým státem… Zároveň je nutno dodat, že nesmlouvavý bořitel mýtů Ilan Pappé bývá obviňován z toho, že sám manipuluje s fakty a vytváří mýty nové. Ovšem i ti, kdo s ním nesouhlasí, by si jeho argumenty podložený výklad měli vyposlechnout.
ALOIS NEBEL 
| 
