Libosad zvrácenosti Antonína Tesaře. Středověcí alchymisté tušili, že pokud chtějí materii očistit do stavu nejvyšší ušlechtilosti zvané Kámen mudrců, musí ji nejprve rozložit na pra-bahno počátečního chaosu před stvořením světa. Proto alchymistické Veliké Dílo začíná paradoxně hnitím, hemživostí, tlením a práchnivinou. Podobně je tomu u fotografií Antonína Tesaře. Divák, ulpívající na povrchu, zde spatří jen těla, méně či více vymknutá z kloubů klasického kánonu krásy, a doplněná zneklidňujícími rekvizitami vnitřností, mrtvých zvířat či zmrzačených hraček. Avšak už v samotné podstatě lidské lásky je přese všechnu romantiku zakódováno cosi esenciálně zvráceného; násilné vchlipování překrvených tkání do dutin, agonicky spasmatické pohyby, přelévání čpících tekutin a miasmatických slizů. „Půvabná jsi, přítelkyně má, jak studna vody živé, strašná jako vojsko pochodující pod praporci,“ vystihl dvojlomnost tělesné krásy král Šalomoun v Písni písní už před třemi tisíciletími tak dalekosáhle, že k tomu dodnes vlastně není co dodat. Proto se odvažujte vstoupit do libosadu zvrácenosti Antonína Tesaře jedině ozbrojeni empatií i vhledem pod povrch, a pokud svázáni, pak nikoliv konvencemi, leč lany či řemeny hluboce zaříznutými do masa. Potěšte se dvojlomnou krásou obrazů, hledejte jejich skrytý smysl a příběh, a budete odměněni znepokojivým neklidem, neboť pokoj a klid znamená smrt. Petr Stančík
ALOIS NEBEL 
| 
