Dar smrti je originální filosofickou interpretací Abrahámova obětování Izáka a zároveň excelentním příkladem Derridovy dekonstrukce paradoxní události daru. Obětování jakožto dar smrti v sobě propojuje víru, smrt, a náboženskou zkušenost Druhého, ale také odpovědnost, odpuštění, svobodu, péči o duši či tajemství. Derrida se zde opírá především o Kierkegaardovu Bázeň a chvění a Patočkův rozvrh genealogie náboženství a geneze křesťanské subjektivity z Kacířských esejů. Text je však hojně inspirován také Heideggerem, Lévinasem i literárním dílem Melvillovým, Baudelairovým či Kafkovým. Esej je bohatý na jazykové hry, podtrhující paralelní hru aporií a paradoxů, kterých Derrida s oblibou užívá. Toto důmyslné pohrávání si s jazykem odkrývá další a další dimenze smyslu sledovaných pojmů a témat. Specifická textura tak vyzývá k výpravám za rámec řečeného, což je také autorův záměr. V pozadí filosofických analýz se totiž ukrývá snaha dešifrovat to, co zůstává skryto - smysl samotného daru smrti