Řeší-li dnes Evropa usilovně migrační otázku, není od věci si uvědomit, že jde o novou podobu starého problému. Stejně jako jinde, má i v Čechách rozlišování mezi „domácími“ a cizinci prastaré kořeny a tradičně bylo také předmětem zájmu právních norem. Zřejmě nejcitlivější rozměr přistěhovalectví přitom původně představovalo usazování zahraniční šlechty, které mohlo potenciálně znamenat narušení sféry vlivu domácích aristokratických rodů. Proto se již v době vlády Jana Lucemburského začíná objevovat první snaha o regulaci přistěhovalectví a o právní zakotvení obyvatelského práva (později se pro něj v administrativní praxi i odborné literatuře vžil latinský termín „inkolát“). Usazování cizinců v Čechách sice nebylo a ani ne-mohlo být beze zbytku vyloučeno, pokud se ale chtěli stát de iure Čechy, museli podstoupit formalizovaný proces, v jehož průběhu jim bylo české obyvatelské právo uděleno. Významnou roli hrál v tomto procesu panovník, rozhodující slovo si ale v pohusitské době vybojovaly stavy a udělování inkolátu se stalo jednou z významných kompetencí zemského sněmu. Česká historiografie zatím bohužel ke komplexnímu zpracování inkolátní problematiky nedospěla. Autor se v předložené publikaci snaží na základě mnohaletého pramenného výzkumu toto bílé místo částečně vyplnit, přičemž se zaměřuje na tzv. předbělohorské období (1526–1620). Vychází samozřejmě z analýzy normativních pramenů, které se k obyvatelskému právu vázaly, nevyhýbá se ale ani rozkrývání reálných administrativních procesů, jimiž byly příslušné normy naplňovány. Významnou součást knihy tvoří také soupis jednotlivých rodů, jejichž příslušníci byli v Čechách za obyvatele přijati, doplněný základními údaji o jejich skutečném působení na půdě zemí České koruny.
ALOIS NEBEL 
| 
