Márince Páternosterové se stane to, co je dnes bohužel docela běžné, přijde nečekaně o práci. Přestože důvod, pro který musela okamžitě opustit polikliniku i místo zubní laborantky, je více než podivný, snaží se vyrovnat se situací po svém. Čas, který musí najednou trávit sama doma, naplní sledováním černobílých filmů, pokouší se zmapovat historii své rodiny, občas se nechá manželem přemluvit k návštěvě starých známých nebo ke zhlédnutí divadelního představení, v němž hrají přátelé. Když se jí podaří najít místo redaktorky v bulvárním časopisu s poněkud ironickým názvem Dolcevita, chvíli se zdá, že všechno je, jak má být. Ale co se zdá, je sen. A v případě Márinky opravdu hodně zlý sen. Čínská zeď mezi tím, co je na první pohled normální, a tím, co začíná vypadat jako první známky duševní nemoci, roste pomalu, ale neúprosně. Zeď postupně hrdinku odděluje od skutečnosti a drží ji v pokřiveném světě, kde všechno probíhá podle zcela jiné logiky. Všední situace viděné narušenou psychikou nabývají nevšedních rozměrů a zlověstných významů.
Za svoji první prózu získala Stanka Hrasteljová v roce 2012 slovinskou nakladatelskou cenu Modra ptica. Téma k ní přišlo samo, její otec totiž trpěl schizofrenií, a nemoc tak zná zblízka. „Je to rentgenový snímek toho, jak jsem jeho nemoc prožívala já sama.“
Autorka, která byla do vydání prózy ve Slovinsku známá a uznávaná jako básnířka, míní, že i v románu je její básnický přístup znát: „Psala jsem román stejně, jako píšu básně. S textem jsem pracovala a kriticky jsem obracela každé slovo tak, aby věty zněly melodicky. Dlouhá souvětí a myšlenkové skoky.“
ALOIS NEBEL 
| 
