Sám Jan Gabriel charakterizuje svou poesii takto: „Nikdy nevím, co mě láká víc. Zda konkrétnost ulic, svéhlavost nároží, potrhlá gesta chodců či jen jejich stíny a tajemný odlesk věcí či těkavá hra čistě soukromého představení. Hledání tajné a ztracené řeči, stejně tak konkrétní jako abstraktní, často jen rozmazané kdesi v zapadajícím slunci nad karlínským viaduktem, banálním i poněkud zlověstným, který pouze čas od času čeří vzduch. Jako když chceme rozfoukat plamínek ve vlastním snění, aby ho o chvíli později málem zase sfoukla deklasovaná strohost a nečitelnost burzovních zpráv.“
Denní zprávy
Přízraky jsou dnes volně k mání Setmělá prkna Vlající sýrové mísy Osvětlený Kypr Obraz Kima jak rozhání v Koreji mraky Rozevlátým kabátem Je to stejně podivné Jako oprašovat umělecké předměty na sněhu Nic víc Jen v dálce někdo loví holuby Schoulené mezi cigaretovými papírky
ALOIS NEBEL 
| 
