Méně pozorní současníci událostí se v únoru 1948 jistě domnívali, že jsou v Československu svědky mezního vývoje, který završuje předchozí politické směřování, aniž by ovšem, jak se mnozí jistě i utěšovali, znamenal příkrý zlom ve vývoji země a společnosti. Z omylu je vyvedlo nejen rostoucí napětí na mezinárodní scéně, soupeření dvou politických a ekonomických systémů, nýbrž i vnitropolitické změny v Československu, jež se dotkly všech obyvatel; charakterizovalo je násilí a represe uplatňované nejen proti politickým či ideovým oponentům KSČ. S tím je spojen i nový fenomén doby: protikomunistický odboj, v pořadí již třetí, který sice navazoval na tradice dvou předchozích, přesto byl postaven před naprosto nové podmínky a úkoly. I jeho cíle byly jiné. Neusiloval o znovuobnovení české státnosti jako prvý odboj ani o zachování národa jako odboj protinacistický, nýbrž o udržení jeho demokratických a křesťanských tradic a příslušnosti. Tomu nutně odpovídaly zvolené formy odboje. Nikoliv náhodou dnešní historici považují za jednu z nejvýraznějších zpravodajskou činnost kurýrů a aktivity převaděčů na západních hranicích Československa, jež zároveň byly hranicemi mezi – viděno z perspektivy domácích účastníků – Východem a Západem. Problematice kurýrů a převaděčů je věnována i tato kolektivní monografie. Autoři v ní navazují na již vydané práce kolegů historiků, přesto ve svých studiích přinášejí nové či upřesňující pohledy a interpretace dané problematiky a doplňují tak mozaiku velkého historického příběhu, který se odehrával na pozadí studené války, na pomezí hranic politických a hospodářských systémů, ve světě, v němž šlo o mnohé, nejen o svobodu slova a myšlení, nýbrž ve výsledku i o život sám.
ALOIS NEBEL 
| 
