Monografie se zabývá vyučováním českého jazyka na středních školách v letech 1918 - 1989, a to především jazykovou složkou vyučovacího předmětu. Neomezuje se pouze na úzce školský pohled, nýbrž pojímá problematiku z několika zorných úhlů a zasazuje ji do širšího kontextu. Představuje historické determinanty ovlivňující pojetí vyučovacího předmětu český jazyk, všímá si vlivu situace v lingvistice na výuku češtiny a vývoje české lingvodidaktiky. Výsledný obraz je dotvářen pomocí analýzy primárních dokumentů, učebních osnov, učebnic, oborových časopisů. Autorka připomíná i významné osobnosti podílející se na vývoji vyučování češtině (V. Ertl, J. Kaňka, J. Kabelík, B. Havránek, L. Kopeckij, K. Oliva, J. V. Bečka, E. Čech, K. Svoboda, P. Hauser, V. Styblík, M. Čechová, N. Kvítková a mnozí další). Publikace, jež se šíří a hloubkou odborně zpracovaného tématu stává významnou součástí paměti oboru jako teoretické disciplíny i praktické aplikace, tak může být poučením i východiskem pro příští tvůrce koncepcí vyučování češtině.
ALOIS NEBEL 
| 
