Zdena Tominová je známá hlavně jako disidentka a intelektuálka, ví se patrně i o víceméně politických prózách, která napsala a vydala anglicky. Málokdo zato tuší, že je i autorkou osobité a významné, byť prakticky neznámé poesie, kterou psala počátkem let šedesátých, kdy se pohybovala mezi pražskými surrealisty – resp. v okruhu autorů UDS soustředěných kolem Vratislava Effenbergera. Už ti ji obdivovali pro „mediumní“ jistotu, s níž se vyjadřovala, výrazové bohatství jejích básnických textů však nelze zredukovat jen na ni; jejich imaginace je stejně hypnotická jako útočná, cítěná jako myšlená, nechybí v ní ani odstup a humor u ženských autorek vzácný. V hloubi tu přitom všechno nese jedinečně milostný elán, i básnířčina setkání s Dějinami světa; Tominové poesie je zkrátka stejně niterá jako dalekonosná a její vydání by mělo být aspoň relativní, v každém případě však pravou událostí.