Nápad napsat o našich českých „dějinných“ průšvizích se zrodil zhruba před čtyřmi lety. Tehdy několik historiků českých dějin 19. a 20. století přijalo zajímavou a přitom poněkud neobvyklou nabídku časopisu Týden – napsat na téma průšvihů v českých dějinách cyklus několika desítek vybraných příběhů. Ty byly potom otiskovány na stránkách Týdne od konce roku 2001 do podzimu 2002. Česká historie druhé poloviny 19. a téměř celého 20. století byla z hlediska inspirace v tomto ohledu k autorům štědrá. Na téma dějinných průšvihů nabídla řadu poutavých námětů, neboť je známo, že na nedostatek dějinných proher, skandálů, krizových momentů i nevyjasněných událostí si český národ rozhodně stěžovat nemůže, a to ani ve sledované dějinné etapě. Ale snad lze právem podotknout, že v tomto ohledu nezůstávají české dějiny nikterak osamoceny… Potěšitelný byl čtenářský zájem o tento žánr dějinných pochybení. Ten vedl většinu autorů k rozhodnutí vydat novou, rozšířenou verzi „českých průšvihů“ v knižní podobě. Je třeba mít na paměti, a to jistě pozorný čtenář historické literatury ví, že tyto průšvihy spoluutvářely často výrazně neradostný a tragický rámec dějin, ale že nebyly také vždy onou základní osou dějin. Přesto se mnohé z uvedených událostí či příběhů staly právem dějinným mementem, jiné zase smutným či trapným připomenutím. Kniha o českých průšvizích obsahuje padesát jedna příběhů. Podělilo se o ně šest autorů, byť nestejným počtem příspěvků. Slovo „průšvih“ je v této souvislosti patrně nejvýstižnější: nejde ani o tragédii, ani o katastrofu. Někdy k nim však má velice, velice blízko, protože některé velké české průšvihy ohrožovaly samotnou podstatu národního bytí. Většinou však jde spíše o sled trapných neúspěchů, které snižovaly lesk národních snah, pitvořily je, karikovaly a stavěly českou společnost do politováníhodného, trapného světla.
ALOIS NEBEL 
| 
