Martin Heidegger je jedním z nejvýznamnějších filosofů, vzbuzuje však vášnivé spory: jedni jeho dílo vynášejí do nebes, jiní je zatracují. Vyvážený pohled ztěžuje navíc to, že Heidegger psal velmi obtížným, až nesrozumitelným jazykem, a potom také to, že se aktivně angažoval v nacistickém hnutí. Monografie se snaží najít v Heideggerově díle inspirativní myšlenky, které, zasazeny do širších kontextů, mohou mít pro současnou filosofii svůj význam, třebaže je s nimi často zapotřebí pracovat kriticky.
Text monografie se člení do tří tematických okruhů, které vyznačují názvy FYSIS, OIKOS a POLIS. Nejprve se na interpretaci řeckého filosofa Hérakleita ukazuje, jak Heidegger chápal základní motiv předsokratovské filosofie – vzcházení bytí do otevřeného pole jevení. Heideggerovým průvodcem ale i oponentem je tu Eugen Fink. Následně se otevře otázka, jak konkrétně se v tomto poli jevení, tedy ve světě, naskýtá člověk, čímž se připomene problém „bydlení“. Toto téma vede k širší exkurzi po soudobé architektuře a po reflexi Heideggera v některých jejích teoretických koncepcích. K mnohým aspektům Heideggerovy filosofie se v této souvislosti dobře hodí kritické analýzy Emmanuela Lévinase a pohled na Heideggerovo pojetí řeckého dramatu Antigoné. Ukáže se přitom, že to, co Heideggerovi v otázce bydlení zjevně chybí, je sociální pohled. A to míří nakonec k otázce, jak lze bydlet na světě s druhými lidmi, jak se tedy tvoří sociální rozměr naší existence. Tady pomůže Jan Patočka, protože tuto existenci chápe ihned (podobně jako Hannah Arendtová) jako problém politický. Člověk je ZÓON POLITIKON už ve svém prvním vsunutí do světa a mezi lidi, přičemž klíčový je způsob, jak nakládá s faktem své vlastní konečnosti. Připojena je rozsáhlá kapitola, zkoumající důvody Heideggerova příklonu k nacistické ideologii, a to v protikladu k Patočkovu statečnému boji proti totalitě.
ALOIS NEBEL 
| 
