Do mého sebechlácholení se náhle ozval známý hlas: „Zestárni u svého díla.“ Byl to zas pouštní otec narušitel. Pohlédl jsem na něj a pomyslel si, jak je ten chlap neaktuální. Sedí celý život v nějaké jeskyni – nejspíš kdesi na Sahaře, kde každý den trvá dvanáct horkých hodin a noc dvanáct hodin mrazivých. A když vyhlédne ven z jeskyně, vidí jenom kamení. Prožívá léta stále stejných dní na stále stejném místě v rytmu stále stejných činností – tisíce odezpívaných žalmů, tisíce odpletených košíků a rozptýlení žádné. Klidně by si mohl jít do Alexandrie nebo jinam, ale on zůstává. Proč to dělá? A jak to může snést? „Jsi zvědavý?“ usmál se soused. „Však brzy uvidíš. Povedu tě.“ (ukázka) Fantaskní, lehce humorný příběh o hledání stálosti v nestálé době. Doba přeje pohybu. Těkáme z místa na místo, ze vztahu do vztahu a z webu na web. I student teologie se nechává nést proudem, dokud nepotká záhadného starce, jenž se mu stane samozvaným průvodcem na cestě. Nepřipraven – ještě v pyžamu a s kartáčkem na zuby v ruce – je nucen podniknout výpravu napříč staletími a kontinenty, až k pouštním otcům na Saharu, ale především do vlastního nitra.
ALOIS NEBEL 
| 
