Největší německé město bylo vždy rádo středem pozornosti. A jako hlavní město sjednoceného Německa skutečně přitahuje novou vlnu zájmu. Už jeho geografická poloha mezi Bonnem a Varšavou se zdá symbolická: Bonn je spojnicí se západem, za Varšavou začíná „divoký Východ“. Berlín leží přesně uprostřed mezi nimi, tedy ve spravedlivé vzdálenosti. Tyto faktory rozeznali podnikatelé a investoři již záhy po pádu berlínské zdi. V euforii ze stěhování státních úřadů z Rýna na Sprévu vznikl nový pojem „Berlínská republika“ – jako by obnovené město chtělo vzít vítr z plachet celému zbytku státu. Ve skutečnosti to v nervózní metropoli není s kulturou, vědou a technikou nijak slavné. Pro Berlín je spíše příznačná rozmanitost a jí odpovídající mnohonárodnost – město se rychle učí zacházet se vším novým a cizím. Nové tří a půl milionové město už nejsou staroslavné „Athény na Sprévě“, i přes jedinečné množství muzeí. Jeho novým zákonem je změna. Toho si musí být vědomi všichni, kdo pozorují nové zrození města: třeba při procházce „novou“ čtvrtí Mitte na náměstích Potsdamer nebo Leipziger Platz, v diplomatické čtvrti v Tiergartenu nebo ve vládních čtvrtích na nábřežích Sprévy. Mrakodrapy změní siluetu City West v okolí Kudammu a Gedächtniskirche i kolem východního Alexanderplatzu. Při veškeré výstavbě však stále platí, že Berlín je také zeleným městem s rozsáhlými parky, promenádami a vodními plochami. Říká se, že věhlasné berlínské kari párečky a kvasnicové pivo už pijí jenom turisté, což sice není pravda, ale přesto některá turistická lákadla města mizí. Co však určitě zůstane, je „nejhezčí berlínské náměstí“ Gendarmenmarkt, bulvár Unter den Linden s Braniborskou bránou a obnoveným zámkem. Večer z těchto historických kulis dýchá život – pozůstatek císařského Pruska.
ALOIS NEBEL 
| 
