Devítidílná povídka v podání Oldřicha Kaisera nás zavede do roku 1947, doby, kdy narůstá strach z likvidace drobných živností a tak je tak snadné nalákat malé obchodníky a řemeslníky na pojištění „Opory ve stáří“. Groteskní příběhy party falešných pojišťováků, kteří nakonec sami naletí…
„Slečno Uršulko, my nabízíme lidem iluzi. Penzi. Živnostníci dostanou papír a dají nám za to prachy. A když věří, že to, co jsme jim řekli, je pravda, tak mají šťastnou budoucnost,“ řekl pan Viktor a stříkal očima rovnou do očí dívky s lekníny. „Vy prodáváte naději?“ optala se. „Ano,“ řekl pan Viktor…“ Když v roce 1946 ukončil Bohumil Hrabal základní vojenskou službu u dělostřelců v Soběslavi, nastoupil v září do Živnostenského fondu starobního a invalidního. Pro básníka, silně ovlivněného surrealistickou metodou, pro milovníka filmové grotesky, amerických kovbojek, pro vyznavače míchání vysokého s nízkým, znamenaly výpravy do živnostenských domácností ohňostroje neuvěřitelných situací. Rozsáhlá povídka Bambini di Praga 1947 je textovou koláží „grotesek“ pojišťovacích agentů Opory ve stáří. Je to vlastně spíš osmdesátistránková novela v devíti obrazech. Plná gagů a heců, plná živočišnosti, ale také, jak tomu u Hrabala je pravidelně, prosáklá soucitem, vrcholnou empatií k lidským slabostem. A také nostalgií ke světu, který s rokem 1948 zmizel a už ho nepůjde, bez porušení podstaty látky, vrátit zpátky. Občas se mluví a píše o tom, že Hrabal už české čtenáře nezajímá, že se snad nějak Hrabalem nasytili a že jim stačí tu a tam zhlédnout v televizi některou z filmových adaptací jeho povídek a románů (Bambini di Praga 1947 zfilmoval pod názvem Andělské oči v roce 1993 režisér Dušan Klein, pátou kapitolu novely o amatérském výtvarníkovi - kůžičkáři zpracoval Evald Schorm jako Dům radosti do cyklu filmových povídek Perličky na dně, 1964). Kdykoliv vezme čtenář do ruky jakoukoliv Hrabalovu knihu, nechce se věřit, že by mohl takový autor zevšednět. Stačí jen kdekoliv otevřít: „Neznáte nějakýho řemenáře Landu?“ „Znám, a co mu chcete?“ „Psal nám skrz penzi.“ „Tak už žádnou penzi nebude dělat… Kartářka mu věštila, že nad živnostníkama se stahujou mračna, tak všecko prodává a prachy hned probendí… to je ten, jak tancuje s půllitrem na hlavě.“ Rozjařený chlap v bílé košili vyšel před hospodu a křičel na měsíc, který se vyhoupnul nad střechy: „Kdo máte hlad! Mám doma pečenou husu a kachnu a bažanta. Stačí říct a já pro to hopsnu. U nás blije už i pes!“
ALOIS NEBEL 
| 
