Rychlé klep-klep-klep. Markéta ve spánku něco nespokojeně zamručela. Klep-klep-klep. Ale noták, vždyť je noc, chtěla říct, ale jazyk měla tak těžký, že zůstalo jen u myšlenky. Klep-klep-klep, ozvalo se neúnavně z druhé strany zdi. Je noc, spím, řekneš mi to ráno. Klep-klep-klep. Bylo to už víc jak deset let, kdy tyhle signály použily naposled. Po tom, co obě dostaly mobilní telefony, bylo klepání vyměněno za sofistikovanější domlouvání, přesto v Markétě zůstalo prosté klepání na stěnu pevně zakořeněné. I ve spánku dokázala rozlišit rychlé trojité klep, které znamenalo - jsi tam? - od pomalého trojitého klep, které pro změnu znamenalo - půjdeme ven? Klep-klep-klep, ozvalo se silně a důrazně. Co ta Hanka může chtít?
ALOIS NEBEL 
| 
