„Když přejedete poušť Atacama a vyšplháte se do Kordiller, do pusté vysokohorské krajiny, do krajiny, kde šedivý sopečný popel zasypává neutuchající vichřice solí z vyschlých salarů, dojedete až na konec světa k sopkám. Tak jako všude na světě, i na Atacamě je potřeba se vyhnout místům popsaným v průvodcích. Ta jsou plná turistů a rangeři hlídají a honí každého, kdo jen kousek sestoupí ze stezky do pouště. Takové, co by snad chtěli u lagun nebo sopek přespat pod stanem a fotografovat, možná rovnou střílejí. Když se ale takovým místům vyhnete, půjčíte si pořádné terénní auto, naberete zásobu paliva a vody a vyjdete vysoko do opuštěných hor, budete odměněni samotou, dechberoucími vyhlídkami a sopkami. Stačí pak přespat ve výškách kolem 4500 – 5000 m n. m., v noci se klepat zimou v -5 °C, přes den ostré slunce spaluje nezakrytou pokožku, oči bez tmavých brýlí jsou oslepeny světlem z odrazů od solných plání a teplota dosahuje 35 °C. Expozimetr fotoaparátu je z obrovského množství světla zcela zmatený. Vítr, který snad nikdy neutichá, žene oblaka prachu a písku. Pokud to však vydržíte, jste odměněni krásnými fotografiemi a nezapomenutelnými zážitky.“
ALOIS NEBEL 
| 
