Jde o druhé české opravené a doplněné vydání první světové učebnice diferenciálního počtu. Neslouží proto současným studentům či učitelům pro výuku. Je určena těm, kteří se zajímají o historii diferenciálního počtu jako doklad o počátcích kalkulu. Skutečným autorem nebyl markýz LHôpital, ale jeden z příslušníků dynastie Bernoulli, což se potvrdilo, myslím, roku 1922.
Kniha je rozdělena do deseti částí, které jsem nazval oddíly: 1 oddíl, ve kterém jsou zavedena pravidla tohoto výpočtu 2 oddíl. Použití diferenciálního počtu k nalezení tečen ke křivým čarám všech druhů 3 oddíl. Použití diferenciálního počtu k nalezení největších a nejmenších ordinát, ke který se přivádějí otázky DE MAXIMIS ET DE MINIMIS 4 oddíl. Použití diferenciálního počtu k nalezení inflexních bodů a bodů vratu 5 oddíl Použití diferenciálního počtu k nalezení evolut 6 oddíl Použití diferenciálního počtu k nalezení kaustik odrazu 7 oddíl Použití diferenciálního počtu nalezení kaustik lomu 8 oddíl Použtí diferenciálního počtu k určení křivek, dotýkajících se nekonečného počtu polohou daných přímých nebo křivých čar 9 oddíl Řešení některých úloh spojených s výše uvedeným metodami 10 Oddíl Nový způsob využití diferenciálního počtu pro geometrické křivky, ze kterých se odvodí metoda p. Descarta a Hudde V knize je samozřejmě také uvedeno LHôpitalovo pravidlo v oddílu 9, toto pravidlo ve skutečnosti ovšem odhalil skutečný autor učebnice, tedy výše zmíněný Bernoulli
Ke druhému vydání je připojen český překlad textu Johanna I. Bernoulliho „Přednášky o kalkulu diferenciálů“, který sloužil lHospitalovi jako skutečná předloha jeho učebnice.
ALOIS NEBEL 
| 
