Ukázka amatérská Paris s´éveille, zpíval Dutronc. Dnes, o Štědrém večeru, bylo město zářícím satelitem z Orientu, bulváry a uličky se třpytily v osvěžujícím světle. Chladivý vánek z východu měl na Erwina tak oživující účinek, že po své noční návštěvě baru Eva nechtěl čekat na tramvaj a vydal se pěšky na předměstí. Z řeky se linul zápach mokré půdy a již pomalu tuhnoucího hnoje. Erwin náhle odbočil z hlavní ulice a zamířil podél zahrad a oplocených luk ke břehu. Ty se tu koupeš? Vidíš, ne? Dívka močila do rákosí. Je nebezpečné se tu koupat. Jsem blízko u břehu, řekl Erwin. Máš u sebe peníze? Moc ne. Dívka se napřímila a zapálila si cigaretu. Dej mi z toho něco. Mám u sebe jen pár drobných. Dej mi je. Proč bych měl? Protože to říkám. Ne, řekl Erwin a oblékl se. Dívka měla krátce střižené vlasy a byla mimořádně malého vzrůstu. Sahala Erwinovi jen k prsům. Co tu potom děláš, ty pobudo? Miluji říční krajinu. Pffff, řekla dívka. Říční krajinu! Co je tu k milování? Ryby? Kachny? Až to tu pozítří zamrzne? Jestli chceš, můžeš pomilovat mě. Za padesátku ti to udělám ve stoje. Vleže to stojí dvě stovky. Ne, řekl Erwin. Buď mi to uděláš zadarmo, nebo odcházím. Zadarmo? Ty ses asi zbláznil! Dívka hodila Erwinovi žhavý nedopalek do tváře. Erwin ji udeřil, jednou, desetkrát, stokrát. Dívka se pokoušela křičet a máchala kolem sebe rukama a nohama, ale Erwin si toho ani nevšiml, tak pevně tisknul své koleno na její krk. Až když se na obličeji začaly objevovat modré skvrny a dívka se už nehýbala, posadil se na břeh řeky a naslouchal klapavému zvuku vln, které omývaly rákosí. Tehdy ve Vídni to byl velmi těžký porod, slýchával naříkat matku, a Erwin se proto domníval, že by se měl považovat za někoho neobyčejného. Představoval si, že děti, které se rodí pozdě, jsou odměňovány velmi ostrým pozorovacím talentem, který vyrovnává příliš dlouhé čekání v porodních cestách. Když byl Erwinův otec, řezník, předvolán kvůli podezření z přimíchávání levných kuřecích drobů do paprikových klobás na policejní prezidium a když byl obchod krátce poté zavřen, opustila matka Vídeň, koupila si dobře zachovalý dřevěný dům ve vesničce Niwo na německo-polské hranici a otevřela si obchod s drůbeží a kořením. Matka se po druhé vdala, za maďarského majitele přívozu. Ten s Erwinem zacházel jako s pouhým předmětem, který všude dělal hluk, počurával se do kalhot a z něhož čpěl štiplavý zápach, a zavíral ho jen tak pro zábavu do kůlny vedle kuřecího dvorku: uvidíme, jestli se ten usmrkanec umí chovat. Erwin si tehdy myslel, že sedět v kůlně je něco zcela neobyčejného. Strop byl velmi nízký, Erwin byl ve svých čtyřech letech malý a půda mísila vůni vlhké země s aromatem mokrých kalhot. Jeho dětská zkušenost se v těchto měsících živila pouze nitkovitými sloupky světla v prkenné stěně, které svými prsty ohmatávaly podlahu. Tvořily můstek do vnějšího světa korun stromů a laťkových plotů, světa z poloviny vyasfaltované vesnické silnice a vysoko položených ovocných zahrad. V tichu se jeho biologické hodiny pomalu orientovaly podle tohoto přízračně nejasného tkaniva. Čím déle musel v kůlně sedět, tím se mu zdálo samozřejmější, že minuty a hodiny bylo možné pozorovat pouze světlými nitkami, že jen ony udávaly takt mezi bdělostí a únavou. Ve svém niťovitém svítání se leskly v řídké omáčce, třpytily se zářivě a ostře, mámily pouhým zjevem. Někdy třpytivé šňůrky zastínila moucha. Díry v prkenné stěně se vryly hluboko do jeho nitra. Erwin věřil, že mimo tuto skutečnost neexistuje žádná druhá, která by byla hodna toho, aby ji právě tak důkladně pozoroval a odkrýval. Rozdělené koruny stromů, rozřezaná těla kuřat a podélně rastrované ovocné zahrady se mu staly jednotlivými kusy sbírky, která ho jako celek nezajímala. Erwin ke štěrbinám přilepil vždy pravé, potom levé oko. Dokonce i matku viděl jen jako postavu rozřezanou na světlé plátky, která před kůlnou cupitala a hlasitě funěla. Jeho řeč se zadrhávala, tvrdohlavě čelila jakékoliv plynulosti. Slabiky tvořil jako nezávislé hlásky, zdůrazňoval zvuk samohlásek a souhlásek, aniž by tyto slabiky spojoval do slov a vět. Po dlouhou dobu byla jeho artikulace na úrovni primáta, spočívala z drobků a útržků, které se roztancovaly, když otevřel ústa, a učurával jako štěně radostí, kdykoliv na nízkou kůlnu pomyslel. 10 Dívka byla mrtvá. Zvláštní. Erwinovi to nevadilo. Tento úsek řeky byl těžko dostupný. Silnice se nacházela celý jeden kilometr od břehu směrem do nitra země. Erwin vykopal svýma rukama jámu a obtěžkal poté zemi několika kameny, které vytáhl z vody. Odkud ta dívka pocházela? Erwinovi přišlo zbytečné, aby o tom přemýšlel. Cigaretový nedopalek na tváři nezpůsobil žádnou bolest. Musel jsem ve své povídce tu vraždu vysvětlovat? Erwinova duševní zralost se dostavila o něco později než u jeho kamarádů ze třídy, za normální, průměrnou inteligencí však nezaostávala. Snad by bylo možné učinit za vraždu odpovědný elektrický signál, reflexivně se rozšiřující v mozečku, který tu sviští sem a tam a náhodným dotykem s opačně nabitým pólem způsobuje zkrat. Erwin také neuprchl z žádného uzavřeného ústavu. A události v jeho dětství, které by takovou mozkovou trhlinu mohly vysvětlit, mokré kalhoty, štěrbiny v prkenné kůlně, nebyly sice zapomenuty a byly součástí jeho vývoje, ovšem zdálo se, že se s nimi dokázal bez námahy vyrovnat. Erwin chtěl udat svůj elegantní umělohmotný stromeček, po své návštěvě bordelu se vykoupal a posilnil v řece a po vraždě přemýšlel opět klidně a rozvážně. Morálka? Jakápak morálka? Křesťanská? Eskymácká? Hluboká katolická či vysoká tibetská morálka: Erwinovi to bylo vlastně jedno. Pouze náhle věděl, poté, co sundal koleno z dívčina krku, že okolo popluje nákladní člun. Nevěděl to zcela přesně, spíše to bylo hodnotově neutrální tušení, o němž se člověk domnívá, že dojde uskutečnění. Právě ve chvíli, kdy mrtvou dívku strčil do vyhloubeniny, poté, co nákladní člun zmizel z jeho dohledu, měl druhé tušení: hejno kachen se v příštím okamžiku vznese nad rákosí. Nezdálo se, že by toto vědění bylo něco zvláštního: plující nákladní čluny a přelétávající kachny nejsou přeci, statisticky viděno, u řek žádnou vzácností. Měl ovšem náhle pocit, že mezi ním, obchodním zástupcem, a tím, co se v nejbližší budoucnosti všedního a nevýznamného přihodí, se táhne tajemné vlákénko, které ho na to upozorňovalo. Zabil tu dívku malého vzrůstu a stále ještě nepociťoval lítost nebo výčitky svědomí. Pokoušel se vysvětlit si svou reakci nutnou obranou proti nedopalku a byl odměněn těmito krátkodechými proroctvími banalit. Zvláštní okolnost, pomyslel si Erwin, předtím než se vydal rákosím směrem k předměstí. No jo, řekla Rosa. Vánoce ve spojení s vraždou: zrození a smrt. To seš ve starořecký tragédii, můj milej! A přitom bez jakýkoliv stopy odpovědnosti a chladnokrevně. Je to blázen, ten tvuj zástupce. A když se mi to líbí? Jo, jo, oukej, řekla Rosa. To se přece stává pořád dokola. Vraždy a takový věci. Jako Vánoce, řekl jsem. Už s těma Vánocema ale přestaň! Z toho je mi fakt už na blití! Prosím, slečinko, co by tam potom jiného smělo být? Malá vražda ve spojení s demonstrací gymnazistů? Ále! Rosa uvažovala: to by sice nebylo špatný, ty starý somráky pověsit na Novym mostě. S Dupongem na šibenici. Tento výrok koloval na jaře. Rosa byla nesmírně hrdá. Duponga oběsit na novém, rudém pfaffenthalském mostě, následovalo o něco později. Hudební varianta, kterou, domnívám se, připojil Fred. Teda ještě jednou: tvuj světelnejma pruhama poškozenej obchodní zástupce stráví krátkou noc v baru Eva, zabije tu holku u řeky a de potom pěšky do bistra tohohle předměstí. Proč krátkou noc? Řekla sem ti, že bordely nenávidim. Nejčistší vykořisťování žen. Snižování na zvířecí úroveň. Takže jenom velmi krátce, prosim.
ALOIS NEBEL 
| 
