Váhání, rozvaha a vážnost jsou v pozorováních Anny Řezníčkové (1996) vždy nablízku. Básnířka se obvykle nespokojí s prvním, druhým ani s třetím pohledem. Zírá, váhá, rozvažuje dál a dál, dokud se pozorované (např. deka na vrátnici) nerozestoupí nebo dokud se nestane průhledným a neukáže něco uvnitř, něco za, co jsme my čtenáři ještě nikdy neviděli. Jsme ohromeni i okouzleni.
ALOIS NEBEL 
| 
