Když osamoceni setrváváme v očekávání, v nejistotě, kdy se v stmívání či rozednívání nachází „skrytost, nevyslovitelnost, tušenost“, náznaky čehosi nedefinovatelného, kdy něžně a jemně promlouvající záblesk ve skulině představuje naději, obrat k lepšímu a ukazuje jasnější cestu, kdy doufáme ve vyčištění duše, utišení šelestu a rozplynutí překážek v mysli – „procházet se bez ohlížení“. Je neskonale pozdě babrat se v nepřehlednosti je neskonale brzo dělat nějaké závěry je neskonale akorát začít tančit uvědomit si tuto minutu
ALOIS NEBEL 
| 
