V posledních několika málo letech se česká historická obec snad konečně dobírá k otevřené diskusi, jak nahlížet dějiny komunistické diktatury. Jednou z nejzávažnějších otázek je přitom relativně provokativní teze, zda nejsme v zajetí jakéhosi totalitně-historického vyprávění, kdy na jedné straně stojí anonymní režim a na straně druhé ovládaná společnost. Jako by se přitom vytrácely konkrétní osudy, motivace, modely jednání... Právě k této otázce se Abeceda komunismu vyjadřuje, když se snaží nahlížet do zcela konkrétních osudů, vnímá kontext i kontinuitu jednání aktérů historických událostí a přitom je dokáže zarámovat do širších historických souvislostí. Dalším velkým vkladem této abecedy je schopnost překročit jednotlivé periody komunistické diktatury, díky čemuž nahlížíme do událostí, fenoménů i osudů jak z konce přelomových let čtyřicátých, tak následujících mrazivých padesátých let i normalizační šedi, a i zde opět v rozdílu let sedmdesátých a samého závěru dodýchávající diktatury. Takový přístup nebývá u podobných prací příliš běžný. Výše zmíněná slova citujeme z úvodu Michala Stehlíka ke knize Abeceda komunismu. Tvoří ji téměř třicet abecedně řazených hesel (například cenzura, disent, exil, internace, útěk); nenajdeme zde však běžné definice, každé heslo je uvozeno skutečným příběhem, jak je autoři během svého několikaletého bádání sesbírali. Součástí hesel jsou i rozhovory, vzpomínky, citované archivní materiály apod. Takto strukturovaný materiál přibližuje tematiku daleko věrněji než pouhé vysvětlení. A právě tato plasticita umožní hlouběji pochopit naši nedávnou minulost.
ALOIS NEBEL 
| 
