Zdeněk Vašíček (1933–2011) své poslední dílo, svazek nazvaný Jak se dělají filosofie a čítající zhruba dvě stě normostran, uzavřel v polovině března roku 2011, poté co zanesl redakční připomínky Karla Palka. Pracoval na něm několik let, intenzivně pak po vydání knihy Minulost a současnost – paměť a dějiny (spoluautorka Françoise Mayer; Praha/Brno, Triáda/CDK 2009). Kniha má deset kapitol (jedenáctou tvoří bibliografie) s různým počtem podkapitol. Soustavnost, s níž autor „vyšetřuje“ celou rozsáhlou oblast systémů, pojmů, představ apod. spojovaných s disciplínou filosofie, bude možná pro některé jeho dřívější čtenáře překvapující. Za zmínku přitom stojí ještě to, že při vší soustavnosti dokázal Z. Vašíček napsat tak svěží, poutavý a stylově vyrovnaný soubor. Autorova důslednost a systematičnost zde nevyúsťuje ve vytvoření jiného, dalšího systému. Ukazuje k tomu, že skutečné myšlení začíná právě tam, kde opouští systémy, definice, přihrádky a jiné „strnulé formy“. Či spíše, kde jde proti nim a snaží se z nich vyprostit. Otázka zůstává, zda a jak je v takové snaze možno uspět. Vašíčkova odpověď je skeptická, avšak tato skepse není odpovědí úplnou. „Historií filosofie je, jak známo, dost, možná až příliš... Co je podstatně vzácnějším výkonem – a mám dojem, že právě o něco takového se Vašíček pokouší –, je pokus o horizontální, „synchronní“ analýzu filosofie coby duchovního jazykového útvaru. Vašíček tak na filosofii vpodstatě aplikuje metodu synchronní historiografie (např. obrazy mentalit v té či oné době, historiografie velkých celků a velkých časových úseků ve smyslu Braudela a školy Análů), nebo něco blízkého strukturalismu v antropologii, etnografii apod. Studuje filosofy jako kmen divochů, poskakujících okolo svého ohýnku. Samozřejmě, že jeho úvahy, ať již chce či nechce (spíš nechce), jistou filosofii rovněž jsou – nelze se tomu zcela ubránit.“ – Martin Hybler Zdeněk VAŠÍČEK (20. 5. 1933 Brno – 13. 4. 2011 Brno), filosof, historik. Vystudoval filosofii a historii na Filosofické fakultě UK, studia ukončil roku 1957. Byl zaměstnán v archivu v Kroměříži, v muzeu v Trutnově, v Moravském muzeu v Brně a na katedře archeologie a muzeologie brněnské univerzity. Roku 1972 byl odsouzen na tři léta za podvracení republiky, do roku 1974 vězněn (od dubna 1973 na cele s Janem Tesařem). Po propuštění pracoval jako dělník. Patřil k prvním signatářům Charty 77. Od roku 1981 žil v zahraničí, kde působil mj. na univerzitách v Římě, Cambridgi, Bochumi a Paříži. V devadesátých letech přednášel na univerzitách v Praze a Brně. Knižně vydal studie a eseje Archeologie včera a dnes aneb Mají archeologové šedé hmoty více za nehty než za ušima? 1, 2 (1981, spoluautor J. Malina, anglicky: Archaeology Yesterday and Today. The Development of Archaeology in the Sciences and Humanities, 1990, italsky: Archeologia. Storia, problemi, metodi, 1997), dále L’archéologie, l’histoire, le passé. Chapitres sur la présentation, l’épistémologie et l’ontologie du temps perdu (1994, česky: Archeologie, historie, minulost, Karolinum 2006), Obrazy (minulosti) (Prostor 1996), Přijetí podmínek (Torst 1996), Podmínky volby (Triáda 2003), Minulost a současnost, paměť a dějiny (spolu s Françoise Mayerovou, Triáda/CDK 2009), Slavoj Český & spol. (Plus 2010) a Tertium datur (Jan Placák – Ztichlá klika 2011).
ALOIS NEBEL 
| 
