Kniha je založena na osmiletém terénním výzkumu bulharských Karakačanů, což jsou bývalí kočovní pastevci Balkánu. Tato skupina byla vždy silně uzavřenou a romantizovanou sociální formací. V 60. letech je zkoumal slavný britský antropolog John Campbell a jeho studie jejich sociální organizace se řadí mezi klasiky sociálně antropologické knihovny. Od té doby se však životní styl Karakačanů výrazně změnil. Během procesu kolektivizace byla konfiskována jejich stáda a Karakačani byli nuceně usazeni.
Tato kniha se zabývá otázkou, co se stalo s Karakačany po usazení a zaměřuje se konkrétně na v Bulharsku žijící část této etnické skupiny. Po usazení začali Karakačani migrovat za prací do Řecka, začali se věnovat podnikání a někteří se i vrátili k pastevectví, dnes už ale v moderním, usedlém, z evropské unie dotované stylu. Díky tomu, že jako velká skupina usedající naráz měli možnost vystavět si během období socialismu vlastní čtvrtě na okrajích měst a vesnic. Tyto čtvrtě, vzniklé prakticky „na zelené louce“, tak mohou krásně odrážet principy jejich sociální organizace, s minimem vnějších omezení. Základem jejich společenského uspořádání je „dům“ jako několikagenerační rodinná jednotka. Tyto „domy“ pak vytváří mezi sebou větší kooperativní jednotky – jakási spřátelená sousedství (komšilăk), která jsou založená na spojení mezi bratry a bratranci, jejichž domy jsou ne překvapivě vedle sebe nebo v těsné blízkosti. Systém sociální organizace je také komunikován skrze pojmenovávání a sdílení jména. Jméno je tedy kódem, který přenáší celou škálu informací o nositeli a jeho vztazích k ostatním členům této etnické skupiny. V usedlém období dochází také k výrazným proměnám identifikace sledované populace vzhledem k tomu, že generace žijící pasteveckým životem v posledních letech postupně vymírá a je potřeba začít používat takové obrazy a symboly, které nositelům pomohou ukotvit jejich identitu i v moderních podmínkách.
ALOIS NEBEL 
| 
